Zkusil jsem dost. Pracoval jsem jako pošťák. Myl nemocniční podlahy. Házel jsem lopatou. I když to jsem vydržel jen chvíli. Pak jsem si našel práci u kancelářského stolu. S němčinou, angličtinou a špatnou francouzštinou bylo snažší najít vytížení pro prázdné náklaďáky kdekoliv v Evropě, než vstávat před pátou ráno a chodit za bagrem. Po civilce přišla reklamní dílna a hraní po klubech. Pak monkey business v podobě značky na oblečení. Koncept „co kus to originál“ byl čirou utopií. Nechybělo moc a mohl být i akademickým malířem. Ale Bůh věděl, proč ne. Přišla nabídka na práci v hudebním časopise, v dalším časopise a v novinách. K psaní a hraní jsem v mladické nerozvážnosti přidal i vysílání autorského pořadu v radiu. Přes sedmnáct let tam věřili, že se polepším. I když stejně jako já věděli, že moc horších moderátorů už není. Pět let jsem navrhoval oblečení, dalších pět dělal marketing. V rámci krize středních let jsem se stal OSVČ. O psaní knížek jsem dvacet let jen tlachal. Sliboval si, že až jednou bude čas, tak určitě. Přišel. Pokud se toho dožiju, rád bych si za pár let řekl, že to nebylo až tak špatné rozhodnutí.