Tak jsem mrtvej, no a cooó?!

“Jsem mrtvej?”

Umřel jsem a málem si toho nevšimnul. Prostě štěstí. Normálně si jdeš večer lehnout a ráno už se nevzbudíš. Co by za to jiní dali? Tak se to říká, ne? Jasně, třeba děti z Afriky a nejen ony. Zemřít v klidu, ve spánku, rychle, bezbolestně a bez zbytečnýho stresu, to musí bejt sen každýho umírajícího! 

Ale ne můj, protože já ještě ani zdaleka neumíral. A jestli jo, tak přísámbohu, že jsem o tom nevěděl. Žádný signály. Žádný znamení. NIC.

“Já jsem asi vážně mrtvej!”

Kdybych se teď neviděl ze všech úhlů, myslel bych si, že na tý posteli normálně spim. Nemám ani vytřeštěný oči, ani žádnou pěnu u huby. Ležím na boku, oči mám zavřený a když se na sebe dívám, skoro bych i řekl, že se usmívám. 

Je to tak. Vážně se směju. 

Můj děda umřel na Vánoce. Odvezli ho tenkrát sanitkou třiadvacátýho a umřel přesně na Štědrej den. Mámě to sice oznámili až pětadvacátýho ráno, ale protože tam pracovala, říkala, že když někdo umře na Vánoce, noční služba to do papírů hlásí až další den. Dělají to, aby pozůstalým nekazili Vánoce. Den navíc nehraje roli a všichni ví, že to nikdo o svátcích stejně kontrolovat nebude. 

Jako gesto to chápu, ale díky jejímu vysvětlení jsem už nikdy nedostal z hlavy, že děda umřel právě na Štědrej den. I když má v papírech jiný datum. 

A protože se tam máma se všema znala, tak jí taky prozradili, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by se po smrti takhle usmíval. Takže i můj děda umřel s úsměvem na rtech. Asi to máme dědičný. 

Rozdíl je zase jen v tom, že děda umřít chtěl, a mně se nejspíš jen něco zdálo. Na co si za boha ne a ne vzpomenout. Tohle se asi po smrti nemění. Prostě se v noci vzbudíš ze sna a i když jsi přesvědčenej, že se to nedá zapomenout, máš ráno v hlavě úplně vymalováno…

“Není to blbost? Jestli jsem mrtvej, tak byl včerejšek můj definitivně poslední spací den v životě. Vlastně noc.”

Děda chtěl umřít hned několikrát. Poprvé, když zemřela babi. Pamatuju si, jak ze dne na den zestárnul minimálně o deset let a to už mu předtím bylo pár let přes osmdesát. Pak to neplánovaně zkoušel na výletě v Böhmerwaldu, kam jsem ho vzal, aby přišel na jiný myšlenky. 

Ze začátku jsem měl radost, když si v bavorský pizzerii objednával jeden weissbier za druhým a klopil je do sebe. Připadal mi zase jako ten starej dobrej děda. Přesně takovej, jakýho jsem si pamatoval. Všechno se ale změnilo, když o pár hodin později upadnul na vyhlídkový trase kolem jezera. Křísila ho tam nějaká Němka, která si na rozdíl ode mě zachovala chladnou hlavu i duchapřítomnost. 

Jindy se nechal zavřít do nemocnice, protože doufal a věřil, že už se z ní nevrátí. Všechno to vycházelo z toho, že byl dost zklamanej a vyčítal babi, že ho tady nechala, s čímž teda vůbec nepočítal. Celou dobu žil v tom, že on jako starší musí umřít první. 

Navíc chlapi podle celosvětovejch statistik umírají až o šest let dřív.  Měl dokonce sbalený a připravený všechny dokumenty, aby to babi nemusela složitě hledat a neměla s ním zbytečnou práci. Jenže babi na tom byla podobně jako teď já. Taky s tím vůbec nepočítala.

Ráno se nasnídali. Jako každej den si udělali kafe. Rozdali karty a hráli Autobus, jehož pravidla jsem už dávno zapomněl. Po třech obvyklých partiích a dopité ranní kávě se babi zvedla od stolu a vzápětí se sesunula k zemi. Děda jí ještě stihnul zavolat sanitku, ale i když jí odvezli na jipku, už se neprobrala. Máma tam za ní ještě tejden chodila, ale babi už byla jinde. 

Nebyl to první člověk, kterej mi umřel, ale byl to první člověk z vlastní rodiny. Když nepočítám otcovu stranu, která mě po rozvodu našich jednoduše smázla. 

Tehdy mi došlo, jakej jsem byl na základce blbec, když jsem celej první stupeň záviděl každýmu, kdo nemusel do školy, protože měli v rodině pohřeb.

Když ve třiadvaceti letech umřel můj novej kolega z práce na rakovinu, nějak jsem uvěřil, že smrtí to skončit nemůže.  Že musí bejt i něco potom, protože by to nebylo vůbec spravedlivý. 

Když pak mrtvejch začalo kolem mě až nebezpečně moc přibejvat, byl už jsem alespoň trochu připravenej. A když jsem letěl někam na pracovní cestu, nikdy jsem se nezapomněl podívat z okna na horizont. Kupily se tam mraky, který z dálky připomínaly obrovský města. 

Jednou jsem z toho výhledu byl až tak nadšenej, že jsem se svěřil vedle sedícímu kolegovi. Zpražil mě tím, že nic takovýho není. Od tý doby jsem si radši už tuhle teorii nechával pro sebe. Ale kdyby to teď šlo, začal bych sebestředně řvát na celý kolo, že jsem měl pravdu.

“Jsem mrtvej, ale pořád mám pocit, že tak nějak žiju.”

Otec, kterej by si určitě zasloužil vlastní kapitolu, umřel na Valentýna. Přišlo mi to tenkrát jako ironie osudu. Asi tři měsíce po jeho smrti dorazila obsílka od notáře, před kterou jsem o něm skoro sedmadvacet let neslyšel. Ne, že bych o to nestál, ale na některý věci musí bejt dva a mně trvalo dost dlouho, než jsem se s tím smířil. 

Asi i proto jsem o něm nikdy moc nemluvil. Co bych měl taky říkat?

“Ne, samozřejmě, že mám otce, jen mě nějak nepotřebuje vidět… Proč? To já nevim…. Ne, bydlí kousek ode mě. Vzdušnou čarou tak maximálně kilák… Ne, fakt jsem nevykrádal trafiky a ani jsem nesmažil první ligu. Prostě žádnej průser… Přísámbohu…Vím, že to je divný, ale vážně jsme se nepotkali. Teda možná jsem ho zahlídnul někde v dálce, ale poslední, co bych od něj chtěl, bylo vysvětlení.”

To se vážně blbě řiká. A vůbec nejhůř někde u kafe nebo na baru, kde každej hledá nit nezávazný konverzace. Tady nikdy žádná nebyla, jen hodně krátkej konec. A ani za ten jsem netahal. 

Mluvit o otci bylo jako se začít bavit o těžce nemocnejch dětech. To jsem taky nikdy nezkoušel. Jen věřím, že když s tím začneš, je po zábavě.

Dočkáš se jen udivenýho a soustrastnýho mlčení. Pokud samozřejmě proti tobě v tu chvíli nesedí amatérskej psycholog, vášnivej čtenář Freuda, nebo obojí.

Poslední cit, kterej bych u vlastního otce hledal, byla láska. Nikdy tam žádná nebyla. Nestál o ní a uměl to dát najevo. Nechtěl, abych ho měl rád. Chtěl, abych se ho bál. Což se mu minimálně v dětství slušně dařilo. 

Zatímco já byl rozklepanej náhradník na lavičce klubu, kterej je těsně před vypadnutím z městskýho přeboru, on v umění vyvolat strach byl jako Bayern Mnichov na konci každý bundesligový sezóny. A podobně sympaticky u toho i působil. Takže vůbec!    

I proto mi připadalo absurdní, že zemřel zrovna na Valentýna. Ale tyhle datumy se nezapomínají.

Já umřel a ani nevím, kolikátýho je. Myslím, že by mělo bejt jednadvacátýho května. Blbost… Dneska je spíš dvacátýho, nebo dokonce devatenáctýho… Ale teď už je to asi jedno.

Kdysi jsem si plánoval, že umřu na konci října nebo někdy v únoru, když je hnusně. A ideálně v pondělí. Ne v sobotu ráno, když má člověk teprve celej víkend před sebou. Chtěl jsem, aby mě to nemrzelo. A taky že bych třeba pak na konci března nemusel podávat daňový přiznání. Ale…

“Kohouti jsou malí páni, Jitřenka řídí kokrhání. Jsem mrtvej a nemohl jsem si vybrat.”    

Nadšená nebude ani žena, až to za chvíli zjistí. Teda jestli u toho ještě budu. Je zvyklá si o víkendu přispat. Takže zatímco já tady ležím a pomalu tuhnu, ona spokojeně dospává dlouhej pracovní tejden. 

Když jsem jí i dětem kdysi ukazoval, kde chci, aby mě jednou rozprášili, což byla taková skála v Německu s fantastickym výhledem na pěknej kus Šumavy, doufal jsem, že mě přes hranice převeze v papírovým pytlíku nebo plechovce od kafe. I když ten pytlík by byl asi ekologičtější. 

Dětem jsem zase říkal, že bych se pak rád proletěl v rachejtli jako ta máma ve filmu Good Bye, Lenin!, jak tam syn pozval pár nejbližších na střechu paneláku a odpálil jí nad nočním Berlínem. V mé nedůslednosti jsem ale vůbec nepátral, jestli to jde a nebyl to jen další filmařskej trik. Každopádně ohňostroje jsou na Šumavě už pár let zakázaný. Nejspíš mě budou muset jen vyklepat a dát si bacha, aby neskončili jako Dude, když v Big Lebowski dával Donnymu na útesu poslední sbohem. 

Mně už by to mělo bejt jedno, ale nerad bych, aby mě vlastní děti měly plný zuby i po smrti.

Každopádně to bylo všechno, co jsem si v rámci vlastní smrti připravil. K žádným dalším plánům jsem se nedostal, když nepočítám TO DO list, kterej jsem si jen průběžně aktualizoval v hlavě. 

Možná jsem se měl připravit víc, ale vždycky jsem byl zvyklej pracovat ad hoc. Žádný velký plány. Nějak se to udělá. Nějak to dopadne. 

Věděl jsem, že to není dobře. Taky jsem si vždycky každej leden vybral nějakej drahej sofistikovanej plánovací kalendář, kterej jsem ale vyplňoval jen první dva tejdny. Pak už jen když mě někdo začal tlačit do fakturace za oddělaný hodiny. 

Přiznávám, že systematičnost a připravenost nebyla nikdy moje nejsilnější stránka. To jsem ale pochopil až někdy po čtyřicítce. Pak už jsem jakoukoliv strukturovanost ani nepředstíral. 

Eva, moje žena, ale strukturovaná je. Nejenže má v hlavě dny a datumy, ona i přesně ví, kdy má jít ke kadeřnici a kdy na kosmetiku. Který den musí jít brzo spát, protože vstává dřív než obvykle. Dokonce věděla i líp než já, kdy je čas se věnovat manželskému sexu. 

Taky už má pár let v telefonu plnohodnotnej a náležitě seřazenej playlist všech skladeb, který si chce nechat zahrát na vlastním pohřbu. 

Když měla dlouhou chvíli nebo objevila nějakou novou pecku, vůbec jí nemrzelo to celý přeházet a pak mi všechny ty věci znovu přehrát v novým pořadí, abych náhodou nezapomněl. 

Můj starší syn tuhle morbidní zábavu zdědil po ní, ale taky je dost možný, že jen z těch pohřebních vypalovaček, kterýma nás častovala cestou na rodinný výlety, nějak odtušil, že se to má. 

Já nic takovýho neměl. Můžu se vymlouvat, že jsem se i pár let zkoušel živit jako DJ a že vím, že tyhle typy za gramcema netancujou. Vím i to, že ze sebelepší skladby se během chvíle může stát pěkná sračka. Asi proto mi připadalo jako ztráta času sestavovat soundtrack vlastní smrti. 

Možná jsem měl, protože teď by mi mohli na pozadí hrát Massive Attack nebo třeba Red Snapper, který už jsou taky starý a taky je nikdo nezná.  

“Jsem mrtvej… Ty vole, to zní hrozně!”

Asi bych vážně měl bejt za ten poklidnej odchod rád. Určitě budu, až mi to dojde. 

Za čtyřicet let jsem si představoval spoustu konců a i když byl každej asi stokrát horší, pořád si nepřipadám, že bych tady teď chtěl skákat radostí. Jasně, mohl jsem za pár let skončit někde v eldéence nebo na pokoji, kde by ze mě koukalo tolik hadiček, že bych i z metru připomínal chobotnici. Taky mě mohli vystřihávat z auta nebo z něčeho, co už ani jako auto nevypadá. Mohli mě vytahovat po kouskách nebo jednoduše zamést do pangejtu a zbytek umejt wapkou z asfaltu. Ale nic takovýho se nestalo. Možná za to budu vděčnej a možná za to dokonce i poděkuju. Když bude komu. 

Jediný, co pořád nevím, je proč teď. A taky bych chtěl vědět, co bude dál? Jestli vůbec nějaký dál bude.

Teď mám pocit, že jsem ve třiceti nasednul do vlaku a nevšiml si, že je to TGV. V tý super rychlosti se krajina, postavy i situace míhaly tak rychle, že se divím, že mi z toho nevyskákaly stoličky. Svatba, dítě, druhý dítě, první školka, další školka, první školní den, druhý školní den, práce, jiná práce… další práce a zase práce. 

Němce mám rád, ale svůj život jsem si až tak pracovně nepředstavoval. Chtěl bych to nějak vysvětlit, jestli bude od koho. Celý to probrat. Objasnit. Pokusit se to reklamovat. 

Třeba je to omyl. Třeba se jen spletli. 

“Pane průvodčí, to jsme se nepochopili. Já nechtěl lístek na rychlovlak. Mně stačila lokálka. Parní. Vyhlídková. Klidně i věčně zpožděná. Abych mohl nastupovat. Kochat se krajinou. Vystoupit. Čekat. Přesedat. A nadávat na zpoždění.”

Jsem mrtvej a i když se snažím sebevíc, mám problém se s tím vyrovnat. Asi bude trvat, než mi to dojde. Některý věci se asi vážně po smrti nemění. 

Já totiž normálně dost dlouho přemejšlím, než do něčeho jdu. A tohle je tak důležitej krok, že bych si ho rád pořádně promyslel. To není jen tak. Smrt je zásadní událost, která přichází jednou za život. 

Takže bych mohl a měl mít prostor popřemejšlet. Srovnat plusy i mínusy. Najít si na tom něco pozitivního. A nejen já. Každej by měl!

Tady jde i o spokojený zákazníky, na kterejch je postavenej celej marketing, podle kterýho se svět točí.  Jakmile je nemáte, ztratíte potenciální klientelu i dobré reference. A ukažte mi někoho, kdo by chtěl riskovat, že se lidem nebude chtít umírat! 

Ale třeba se vážně objeví někdo, kdo si to obhájí. Snad mi dokonce i vysvětlí, čím jsem si to zasloužil. 

Zatím jsem jen nepříjemně překvapenej a zaskočenej.  Kdyby teď dorazilo hodnocení spokojenosti zákazníka, nedopadne to dobře.

“Jsem mrtvej a zaskočenej.”

Ale tohle musí zaskočit každýho. Je to stejně překvapivý jako sníh v Praze, kontrola z finančáku nebo když krásná holka řekne, že by to chtěla radši do zadku.

____________ konec první kapitoly